Japonština
Asi nepřekvapím, když napíšu, že japonština není nejjednodušší jazyk na světě. Upřímně, je to jeden z těch těžších.
Kolikrát se na internetu lidi dohadují co je těžší, jestli japonština nebo čínština. V čem se většinou všichni shodnou je, že japonština má poměrně lehkou výslovnost, ale zato šíleně těžkou gramatiku, zatímco v čínštině je to přesně naopak.
Také záleží na Vaší mateřštině. Číňané tak mají například výhodu co se týká kanji (znaků), i když ne vždy je význam zcela stejný. Tak například „dopis“ v japonštině znamená v čínštině „toaletní papír“ :-)
Korejci zase mohou těžit z toho, že gramatika v korejštině a v japonštině je velmi podobná, navíc se základní kanji učí ve škole.
Nicméně Češi žádnou speciální „zbraň“ nemají a musí se učit vše malými (a pomalými) krůčky. Základem jsou bezesporu japonské slabikové abecedy.
Hiragana (ひらがな）
je slabiková abeceda skládající se ze 48 slabik. Používá se zejména ke psaní koncovek slov a slov, které se nepíší kanji (zejména příslovcí a některých podstatných a přídavných jmen). Dále se hodně používá v materiálech pro děti, jako jsou učebnice, anime (kreslené animované příběhy) a manga (komiks).
Hiragana se také používá jako furigana nad kanji (znaky) kde slouží k zobrazení čtení těchto znaků. V novinách a oficiálních nařízeních musí být furigana použita vždy, pokud se v textu objevuje kanji, které není na oficiálním seznamu 1.945ti nejčastěji používaných kanji.
Katakana (カタカナ）
je slabičná abeceda skládající se ze 48 slabik. Původně byla vytvořena pro „mužské“ psaní, ale od 20. století se používá především pro psaní převzatých slov, zvukomalebných slov, cizích jmen, v telegramech a pro zdůraznění slov (podobně jako písma bold nebo italic).
Kanji
je to čemu někteří ríkají „rozsypaný čaj“. V japonském textu může být použito na 5.000 až 10.000 převzatých čínských znaků, tzv. kanji. Pro zjednodušení byl v roce 1981 vytvořen japonskou vládou seznam základních znaků, který obsahuje 1.945 znaků + 166 speciálních znaků používaných pouze pro psaní jmen.
Vládní dokumenty, noviny, učebnice a další nespecializované publikace používají pouze tyto kanji. Ostatní specializované materiály mohou používat jakékoli znaky chtějí. Japonské děti by se měly všechny tyto základní znaky naučit se skončením střední školy. Při dalším studiu se v rámci svého oboru/specializace musí naučit další 2 až 3 tisíce znaků.
S převzetím kanji převzali Japonci také některá čínská slova. V současnosti tak polovina japonských slov pochází z čínštiny a japonské znaky se používají jak pro z čínštiny převzatá slova, tak pro slova čistě japonského původu. U znaků je tak rozlišováno „kun yomi“ (japonské čtení) a „on yomi“ (čínské čtení).
V některých případech tak bývá těžké slovo přečíst. To se týká zejména místních názvů apod. Čtení dále komplikuje fakt, že mezi jednotlivými slovy nejsou žádné mezery. Text se zapisuje buď vertikálně (čte se zezhora dolů, zprava doleva) nebo klasicky horizontálně. Spousta publikací tak překvapí pro nás obráceným číslováním stránek.
Na dalších obrázku vidíte příklad japonské věty (Mám rád kafe) ve které je použita jak hiragana, tak katakana (kóhí je převzato z anglického coffee) i kanji.
Také si můžete všimnout, že určité znaky vytváří další znaky s novým významem. Například složenina ze znaků „žena“ a „dítě“ jsou základem pro nový znak s významem „mít rád“ (žena/matka má ráda své dítě). Slovosled je zcela obrácený („Já kafe rád mám“).
Tokyoroot's Blog 
12 září, 2009 na 01:49
No a není tou českou „zbraní“ fakt, že i čeština hraje ve složitostí jazyků první ligu? Někde jsem kdysi zaslechl, četl, nebo tak něco, že by měla být snad 6. nejsložitější na světe, ale už si nepamatuju zdroj a bohužel se mi to nepodařilo nikde ověřit, takže zůstanu jen u tvrzení, že patří ke světové špičce.
Takže pokud se bavíme o řeči, tak bych řekl, že češi mají dobrý základ pro učení cizích jazyků obecně, japonštinu nevyjímaje. Máme velikou výhodu co se týče výslovnosti, protože díky naší bohaté řeči vyslovíme takřka cokoli. Zkuste přinutit cizince, aby řekl řeřicha, popřípadě pokud chcete sklidit obdiv svých zahraničních kohokoli, tak řekněte žščřcjďťň a nezapomeňte zdůraznit, že se to učí děti v první třídě.
Co se týče gramatiky, je ta česká velmi složitá, čímž umožnuje snadné porozumění gramatiky jiných jazyků, protože má prostředky pro popis různých gramatických jevů. Naopak si třeba nedokážu představit, jak bych někomu, kdo to nezná, vysvětloval, co to jsou pády a je to častým jevem, že cizinzi žíjící tady a mluvící česky špatně skloňují. Takže když pak jako jednu z prvních věcí jsem se na japonšitně dozvěděl, že japonština nerozlišuje jednotné a množné číslo, tak mi to nepřišlo jako ůvod do složité gramatiky. Nicméně japonštinu se neučím tak dlouho, abych mohl posuzovat. Zatím jsem u základů, ne-li u základů těch základů :o)
O tom, že je složité naučit se 2000 obrázků nemá cenu moc polemizovat, ale zajímalo by mě jak je to s tou složitostí řeči, domluvy, resp gramatiky v porovnání s češtinou.
12 září, 2009 na 03:48
To je pravda, že máme výhodu, že vyslovíme snad cokoli. To pozoruje člověk tady jak „przní“ cizí jména a celkově slova, která jim nezapadají do abecedy. Kolikrát si člověk říká, ježišmajrá co to je za slovo. Tuhle jsem viděla v televizi CSI: New York, a zejména to vyslovování v laboratořích bylo dost drsný, to nemluvím o anglických jménech. Jinak, co se týká obtížnosti, tak myslím že opravdu závisí na tom, kdo se jazyk učí. Třeba pro rodilí mluvčí angličtiny by mělo plus mínus platit tohle. Pro Čechy jsem žádnou podobnou tabulku nenašla. Samozřejmě, že někdo se učí jazyky snáze než jiný. Jinak, co se týká té japonské gramatiky, tak oni používají strašnou spoustu všelijakých vazeb a větných vzorů, až z toho jde hlava kolem.
12 září, 2009 na 05:42
Ještě mě napadlo, to teda pozoruju u sebe, že můžeme mít problém se „stresem“ na slabikách. V japonštině u některých slov záleží jestli je stres nahoru nebo dolu, význam slova je pak jiný. Např. hashi (most a jídelní hůlky), ame (déšť a bonbón). Já to ani moc neslyším (muzikálně napůl hluchá), natož to vyslovit, u mě se to dá poznat jen z kontextu :-) Čínštinu bych rozhodně nemohla, když mají 4 různý „A“ atd.
12 září, 2009 na 13:34
Intonace, či jak se to nazývá, je sice záludná, ale stále si myslím, že jsme u toho na čem jsme se schodli, že i čeština tohoto využívá, a proto by nemuselo být tak těžké se to naučit. Sice ne, že bychom v češtině přízvukem zcela měnili význam slova, ale zcela typickým příkladem je čtení teček a otazníků na konci věty. Věta „Je pět hodin?“ bude znít jinak a má i jiný význam než „Je pět hodin.“ Pokud se nemýlím (a vyloučené to není :o), tak zrovna u těch hůlek a mostu by to tak mělo fungovat. Takže teoreticky kdybych si tu výslovonost chtěl napsat hezky českojaponsky, tak si napíšu „haši?“ a „haši.“ Vykřičníkem bych se pak asi dal vytovřit třetí druh intonace, kdy nezměním výšku hlasu. Jak bych ale tvořil 4 různé výslovnosti pro „A“ netuším, takže jsem rád, že se v Japonsku nemluví čínsky :o)
12 září, 2009 na 18:39
To je fajn, že aspoň někdo ví jak na to :-) Jinak v čínštině, alespoň myslím, mají tóny čtyři, a to vysoký, stoupavý, hluboký a klesavý.
14 února, 2010 na 22:17
Jsem se nedávno začal věnovat japonštině a oproti vietnamštině, kterou umím je výslovnost opravdu jednoduchá, ale písmo fatk srovnávat nemůžu. Pro zajímavost vietnamština má myslím 26 tonin. V některých ohledech je těžší než čínština i japonština. A jsou tam písmena, která čech nevysloví, ikdyby se snažil sebevíc ;)-
14 února, 2010 na 22:20
Omlouvám se s těmi tóninami jsem to spletl. Má jich více tj. 6
2 září, 2011 na 13:35
V japonštině je to naštěstí s těma tónama poměrně jednoduché, běžných slov tónově odlišených je jenom pár a není vůbec problém se domluvit.
14 ledna, 2012 na 19:37
Japonština nemá v základu zas tak těžkou gramatiku. Pro nás je obtížné rozlišování hovorové vs. nehovorové, zkrácené tvary a hlavně rozlišování nuancí. A pak způsob rozvíjení informací ve větě. Naučit se přízvuk také vyžaduje značně úsilí. Množství čtení některých znaků dělá čtení velmi obtížným a je to hlavní důvod, proč je považována za jeden z nejtěžších jazyků.
Btw 女 má on-yomi じょ a ne じょう