Středa 16. 3. 2011 Ráno jsem si udělala snídani, hemenex a čekala na telefonát z ambasády. Ozvali se mi kolem půl desáté a oznámili mi, že se mnou počítají, a že mám být v 16:00 hod. na letišti Narita. Detaily o přesném místě schůzky ještě nevěděli, to prý si mám zavolat později.

Na chatu jsem měla Honzu, tak jsem okamžitě dala vědět, že je změna a odlétat budeme ne z Hanedy, ale z Narity. To byla trochu rána pod pás, protože jsem věděla, že nemám času nazbyt a musím začít okamžitě balit a připravit pokoj k předání.

Zaměstnanci v kanceláři měli nicméně pochopení, paní mi dala prázdné pytle a pán mi dokonce pomohl vyhledat nejlepší spojení na letiště, takže se mi podařilo vyrazit poměrně brzy, už po jedenácté.

Na letiště jsem se rozhodla jet z Uena „Skylinerem“, protože tam má být za 44 minut, a navíc jsem se chtěla naposledy svézt šinkanzenem. Vlak vidíte na následujícím letáku.

Jízdu jsem si nakonec až tak moc neužila, protože už po chvíli byl vlak automaticky zastaven kvůli zemětřesení a čekali jsme pár minut než jsme se opět rozjeli. Po chvíli se to celé opakovalo, a nakonec jsme s ohledem na bezpečnost pokračovali v jízdě rychlostí cca 45 km/h.

Na letiště jsem tak dojela se zhruba hodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu. Časovou rezervu jsem měla, tak mi to ani nevadilo, ale přišlo mi hrozné, že vlak, který normálně sviští až 180 km/h se courá hůř než ten poslední osobák.

Na letišti jsem si zašla ještě na poštu a poté se setkala s dalšími Čechy co také odlétali domů, včetně Honzy. Ve čtyři jsme měli první informační schůzku, další sraz následoval po šesté a poté jsme odbavili zavazadla.

V době čekání jsem si vyřídila několik telefonátů, několik z nich i dlouhých, ale po zemětřesení udělali, že veškeré hovory byly zdarma, tak mi telefonní karta stačila :-)

Na letišti to vypadalo jako v nějakém utečeneckém táboře, na zemi na dekách a na spacácích se „ubytovalo“ mnoho lidí, kteří se snažili dostat z Japonska.

Následně jsme prošli osobní prohlídkou a čekali na autobusy, které nás měly odvézt k letadlům. Na palubu jsme nastoupili kolem 21:45.

Let měl dvě mezipřistání, první v Kchabarovsku, druhé v Novosibirsku. V Rusku byla ještě zima, sníh a teplota kolem mínus deseti stupňů Celsia. V Novosibirsku nám dokonce stříkali na křídla nemrznoucí směs.

Občerstvení v letadle bylo vydatné a ryze české, k pití se podávala např. i Kofola. Na letiště Kbely jsme přiletěli v 6:10 ráno.

Konec.

Sobota 12.3.2011: v noci z pátku na sobotu mě to asi 3x probudilo.
Po snídani jsem se vydala nakoupit, protože jako na potvoru jsem neměla nakoupeno, ale ve všech obchodech v okolí toho moc neměli. Zejména chyběl chleba a voda.
Snažím se sledovat televizi, protože si myslím, že bych měla být v obraze, ale na druhou stranu koukat na tu spoušť není zrovna nejlepší zážitek. Navíc ty zprávy o Fuckushimě :-(
Dozvěděla jsem se, že pár lidí tady nespalo u sebe v pokoji, ale někde ve druhém patře. Prý aby to neměli tak daleko k východu, kdyby bylo potřeba zdrhat.
Atomová elektrárna Fuckushima má stále problémy, klesá hladina vody, která chladí palivové články. Je proto rozšířena evakuace oblasti. Pracovníci elektrárny začali upouštět páru, aby snížili tlak, nakonec jim to tam ale přece jenom bouchlo. Naštěstí byl porušen „jen“ vnější plášť, reaktor má být v pořádku. Problémy má i Fuckushima 2.
Pár lidí tu začalo panikařit což mě docela zneklidnilo, volala jsem proto kamarádce Mieko. Docela mi to pomohlo, i když vím, že není zdaleka vyhráno.
Pro jistotu jsem si připravila evakuační zavazadlo, pár oblečení, vodu, jídlo, baterku, nůž.
Večer jsem na koleji nikoho nepotkala, což nebyl úplně nejlepší pocit. Spát jsem šla cca ve 2:00 hod.

Neděle 13.3.2011: spala jsem poměrně dobře až do jedenácti.
Nákup proběhl podle stejného scénáře jako v sobotu, místo vody jsem si koupila nějaký jablečný džus.
Vybrala jsem si z bankomatu většinu peněz z účtu.
Zavolala jsem Mieko abych zjistila situaci, ale zprávy nebyly nejlepší. Ve Fuckushimě zase stoupá tlak. Snažili se to tam ochladit mořskou vodou, ale asi to nefungovalo.
Začala jsem se připravovat na odjezd, ať toho nemám potom moc. Začala jsem sundáním plakátů, pak šuplíky a dala jsem si dohromady všechny dokumenty. Věci jsem zkusila naházet do kufru.
Odpoledne jsem potkala v kuchyni pár lidí, byla to příjemná změna. Trochu jsme si povídali a „báli se společně“.
Párkrát za den jsem zavolala Mieko, ale situace se nelepší. Naopak oznámili, že stoupá pravděpodobnost, že jim to tam zase bouchne, ale prý v rozsahu jako včera a reaktor by neměl být porušen. Ríkám si jak to asi můžou vědět.
Večer oznámili plán na vypínání elektřiny, tzv. „keikaku teiden“, v platnost by měl vstoupit v pondělí 14.3. cca v 6:20 hod. Zaregistrovala jsem to pozdě, tak nevím jestli a kdy tam byla oblast co bydlím já a co bydlí Mieko, mají to rozdělené cca do šesti skupin. Situaci trochu komplikuje fakt, že polovina Japonska jede na 50Hz a druhá na 60Hz. Sever si proto nemůže vzít elektřinu z jihu.
Mieko vypínají elektřinu zrovna pěkně blbě, doma bude bez elektřiny ráno a večer a v práci přes odpoledne. Nás tady se to zatím netýká.
Spát jsem šla zase kolem druhé.

Pondělí 14.3.2011: ráno jsem vstala dřív, protože jsem měla spoustu vyřizování. Nejdřív jsem zašla do cestovní kanceláře kvůli letence. Je to v šestnáctém patře a zrovna začalo menší zemětřesení, bylo to jako na lodi, tak jsem pochopila proč si v pátek úředníci uvěznění ve výškových budovách stěžovali, že dostali mořskou nemoc.
Pak jsem zašla na univerzitu, pro potvrzení o studiu a transkript se známkami, také jsem odevzdala studentský průkaz a klíč od skříňky. Dále jsem se ptala, jestli by bylo možné přebukovat letenku na nějaký dřívější odlet, protože už tu není moc zábava, ale prý to nejde. Budu se tu teda nudit až do pondělí.
Také jsem si trochu nakoupila, a dokonce i chleba, ale v obchodě na následujím obrázku to teda nebylo :-)

Japonci vypadají pořád stejně klidně, občas je vidět, že jsou otrávení ze stávající dopravní situace. Některé linky nejezdí kvůli úsporám elektřiny vůbec, na některých jezdí pouze expresní vlaky a na některých zvýšily interval, třeba jako na okružní lince Yamanote.
Po návratu jsem si přečetla mail od Mieko a zjistila, že to ve Fuckushimě zase bouchlo, ale reaktor má být v pořádku.
Od Gunjiho jsem dostala mail, jestli prý jsem v pořádku a jestli se bojím, že Japonci jsou, a teď doslova: „odolní vůči katastrofám“. Osobně bych to přičetla spíše tomu, že jsou zvyklí dodržovat pravidla a poslouchat nařízení a mají dril už od mala. Tady na koleji to někdo nazval dokonce: „že nemají mozek“.
Zprávy už nesleduji, stejně to dění neovlivním, tak nemá cenu se tím ničit. Tak nějak doufám, že když už byli schopní postavit atomovku, která nebouchla hned z fleku při takovém ultra-silném zemětřesení a desetimetrové tsunami, tak že jsou snad dost schopní i na to to tam uchladit. Na koleji je docela živo, potkávám dost lidí a pozvolna pokračuji v úklidu.

Úterý 15.3.2011 v úterý jsem se rozhodla opět nakoupit, tentokrát ve větším obchodě, chci si udělat zásoby, ale situace je velmi podobná obchodům v okolí koleje, nicméně ledničku jsem docela naplnila.
Přes den jsem se dívala na internetu na pár dílů americké seriálu Ošklivka Betty. Večer jsem pak trochu chatovala s kamarády.
Z internetu se dozvídáme, že česká vláda hodlá vypravit do Japonska dva letouny na evakuaci občanů ČR. Okamžitě jsem napsala žádost o zařazení do letu a poslala jsem ji mailem. Pro jistotu jsem ještě na ambasádu zavolala, i když byly dvě hodiny ráno. Paní byla příjemná, potvrdila, že mail přijali, a že jsem už cca padesátá co volá.
Kamarád dostal od maminky zprávu, že letadla by měla odlétat druhý den večer z letiště Haneda. Chatujeme a společně plánujeme nejlepší cestu jak se tam dostat.
Také jsem začala balit, i když pořád nevím, zda poletím či nikoli.
Po čtvrté hodině ráno jsem si šla alespoň na chvíli lehnout, spala jsem zhruba hodinu, ale i během té se to v pokoji 3x roztřáslo.

Zemětřesení, to nejsilnější, mě chytlo venku na ulici blízko univerzity Waseda. Na Richterově stupnici to byla pětka, tj. střední zemětřesení. Nejdřív začalo všechno bouchat, pak se začala houpat ulice. Trvalo to docela dlouho, déle než obvykle. Ještě s pár lidmi jsme se shromáždili uprostřed ulice a čekali, až to přejde.

Na univerzitě jsem měla nějaké zařizování, tak jsem šla to budovy č. 11 (Fakulta obchodu), v přízemí jim trochu popraskala podlaha, viz. obrázek. Ještě jsem stihla poslat mail, že jsem v pořádku, ale pak už nás vyhnali ven.

Za pár minut přišlo další docela silné zemětřesení. Přečkala jsem ho zase venku s pár dalšími studenty. Poté jsem se naivně vydala na vlak, že se vrátím na kolej. Tam jsem zjistila, že veškerá doprava, vlaky i autobusy, stojí, tak jsem se musela vydat zpátky pěšky.

Byla to „procházka“ na cca dvě a půl hodiny. Cestou jsem potkávala davy lidí, ale žádný zmatek, někteří trpělivě vyčkávali až se vlaky zase rozjedou, ostatní se rozhodli jít pěšky, případně si vzali taxi.

Cestou jsem si vzpomněla na televizi, jestli se nepřevrátila a nespadla, ale vydržela. Jen mi popadalo z polic pár věcí, včetně nádobí a otevřel ze šuplík. Nic se nerozbilo, jen ocet co spadl na zem se otevřel a vylil, tak mi to tu smrdí jako v octárně.

Na následující fotce je znázorněno jak se bránit pijavicím. Ty se zde mohou vyskytovat zejména od května do listopadu za deště a po dešti. Takže co dělat?

Předně nemáte chodit bosí nebo jen v sandálech, doporučují postříkat si oblečení a boty repelentem, případně si boty a ponožky posypat solí. Pokud se na Vás pijavice už přisaje, tak jí odstraníte solí, repelentem, cigaretou, dřevným octem, alkoholem atp., dorazíte jí solí. Zkrátka bez soli do lesa vůbec nechoďte!

Následující fotografie už jsou pořízeny jinde. Na dalším obrázku je jednokolejnicová dráha (Tokijský monorail), dostane se s ním, mimo jiné, na letiště Haneda, terminál 1 i 2.

Následující fotku jsem „zmáčkla“ kvůli tomu, že to barevné na obrázku má na sobě Japonec. Většinou takhle ve všední den v barvách nikoho moc nepotkáte, „frčí“ tu černá, různé odstíny šedé, hnědé, zemité atp. Barevně se Japonci „odváží“ spíše v doplňcích jako je například kravata.

„Už jsem doma“, volal dědeček, když se vrátil domů.
Babička se na dědečka podívala a nestačila se divit.
„Kdo jsi?“, zeptala se.
„Co?! To jsem přece já, tvůj muž“, odpověděl dědeček.
„Ne, můj muž je už dědeček“, na to babička.
Dědeček se na sebe podíval do zrcadla. „He, to že jsem já? Tak mladý?“, podivil se. „Za to určitě může voda z té studánky“.
„Také chci omládnout“, pravila babička, „sama se vydám do hor“.
Nastal večer, ale babička se nevracela.

Druhý den ráno se dědeček vydal ke studánce. Když tam došel, uslyšel hlasitý dětský pláč. U studánky pak našel malé miminko.
To miminko mělo na sobě babiččiny šaty.

Babička chtěla tak moc omládnout, že se napila hodně vody :-)

Udělala jsem si takovou malou, ani ne tříhodinovou procházku, celkem to bylo něco kolem 11 km.

Poté následoval výklad o prevenci vzniku požáru, ukázka používání hasícího přístroje atd. Zajímavá byla pasáž o tom, kdy se ještě pokusit hasit a kdy už raději utéct.

Nakonec nám vysvětlili jak používat AED defibrilátor. Ten je tu k vidění na mnoha místech, někde bývá dokonce zabudovaný v automatu na nápoje :-)

Defibrilátor Vám po zapnutí sám dává instrukce co máte dělat:

Zde se můžete podívat na animovaná instruktážní videa:

Pátek: Chrám Suzumushidera-> chrám Saihóji (Kokedera)->chrám Tenryúji-> Byódóin-> Kyótská věž-> Tokyo (bus)

Chrám Suzumušidera byl založen roku 1723, u vchodu stojí socha boha ochránce štěstí Kofuka Jizó. Pokud mu sdělíte své jméno a adresu, tak splní Vaše přání. V rámci prohlídky jsme dostali čaj a malou sladkost.

Chrám Saihóji je znám více pod jménem „Kokedera„, tj. mechový chrám. Není divu, v zahradě se nachází na 120 druhů mechu.

Na začátku prohlídky jsme se pod vedením dvou mnichů zúčastnili recitace sútry „Ma-ka-han-nya-ha-ra-mi-ta-shin-gyó“, poté jsme na dřevěnou destičku napsali své přání. Ta by měla být rituálně spálena, tak aby se kouř s přáním dostal až k bohům.

Kokedera byla původně sídlem prince Shotoka, v roce 1339 byl chrám přejmenován a stal se zenovým chrámem pod vedením mnicha Muso Koushi. Tomu se také přisuzuje založení mechové zahrady s jezírkem ve tvaru čínského znaku „shin“心 – srdce.

Chrám Tenryúji je hlavním chrámem školy Tenryúji Rinzai zen buddhismu. Byl založen v roce 1339 šógunem Ašikagou Takaujim, je hodnocen jako nejlepší zenový chrámů v Kyótu.

Chrám byl během staletí celkem 8x zničen požárem, většina budov tak pochází z období Meiji (1868-1912), nicméně zahrada, založená Muso Sosekim, se zachovala v původní podobě a je považována za jednu z nejstarších svého druhu.

Socha ve městě Uji, na následujícím obrázku, připomíná klasiku japonské literatury z počátku 11. století, Příběh prince Genjiho („Genji monogatari“). Děj posledních kapitol se odehrává právě zde ve městě.

Byódóin ve městě Uji byl založen roku 998 jako sídlo klanu Fujiwara, v roce 1052 začal sloužit jako buddhistický chrám. O rok později byla dokončena Hala Fénixe, jediná dochovaná budova.

Budova ochraňuje třímetrovou pozlacenou sochu buddhy Amida a 52 menších soch boddhisatvů v mracích. Součástí areálu je muzeum. Místo je natolik významné, že je zobrazeno na 10ti yenové minci.

Věž v Kyótu byla dokončena v roce 1964, ve stejném roce kdy se v Tokiu konaly olympijské hry a kdy vyjel první šinkanzen. Vysoká je 131 metrů, vyhlídka se nachází ve výšce 100 metrů. Za dobré viditelnosti má být vidět i Ósaka.

Co říci závěrem? Kdo se vydá do Japonska neměl by Kyóto vynechat, rozhodně stojí za to!